Meziválečná Indie
Konec velké války a rok 1919 byl v Indii ve znamení očekávání změn s ohledem na projevovanou loayalitu většiny obyvatel zahrnující účast indických vojáků na bojištích po celém světě. Pouze indičtí sunnité, jejichž formální hlavou církve byl s titulu chalifa turecký sultán, který se zapojil do války na straně centrálních mocností, se odmítali zapojit do války. Tato očekávání byla rovněž spjata s montaguovým srpnovým prohlášením, které položilo základ pozdějším Montaguovy-chelmsfordským reformám a lakhnaúský pakt mezi Muslimskou ligou a Indickým národním kongresem, na jehož základě předložili Indové návrh ústavních reforem., které zahrnovali oddělené muslimské kurie a neproporční zastoupení muslimů. Ovšem místo toho přišla chřipková epidemie, těžká hospodářská krize a v březnu indická zákonodárná rada přijala přes jednomyslný odpor svých indických členů 1 z tzv. rowlattových zákonů umožňující zatýkat bez zatykače podezřelé osoby, držet je ve vazbě bez soudního příkazu, soudit je bez poroty a s vyloučením veřejnosti a omezit svobodu jejich pohybu. To vyvolalo silný odpor, který byl podpořen vystoupením Mohandase Karamčanda Ghándího navrátivšího se r. 1915 z úspěšného působení v Jižní Africe. Ten vyhlásil celonárodní satjágrahu tj. nenásilný odpor a na 6. 4. rovněž celoindický Hartl tj. všeobecné zastavení práce a uzavření obchodů. Nicméně kvůli násilnostem satjágrahu odvolal. Předtím ovšem v Pandžábu, odkud pocházela většina indických vojáků za velké války, došlo k amritsarskému masakru. Kdy brigádní generál Reginald Dyer pověřený pacifikací pandžábským místoguvernérem Michaelem O‘Dwyerem nařídil střelbu do pokojného davu na Džalijánválá bagh odkud nebylo úniku. Výsledkem bylo minimálně 379 mrtvých a 1200 zraněných po vystřílení 1650 nábojů během 10 až 15 minut. Tato událost vedla k nárůstu indického nacionalismu. Krom toho rostlo muslimské hnutí chiláfatu (vycházející z toho, že chalifát se hindsky a urdsky řekne chiláfat, což má ovšem i druhý význam opozice, protiklad.) požadující zachování role tureckého sultána jako chalify a udržení jádra islámského světa pod muslimskou svrchovaností. Toho se snažil využít Afghánistán ve 3. Anglo-afghánské válce, jenž vedla pouze k uznání úplné nezávislosti Afghánistánu. Tyto požadavky podpořil také v rámci zachování indické jednoty Gándhí, takže po nesplnění požadavků společně představitelé chilafátu a Indického národního kongresu, kde získal většinový vliv Mahátma, v průběhu r. 1920 kampaň odpírání spolupráce. Na konci předchozího roku schválil britský parlament Zákon o správě Indie zvyšující počet volených členů Zákonodárného shromáždění a Státní rady, ale se zachováním kuriálního systému a majetkového a vzdělanostního censu a uplatňující tzv. dvojí vládu - diarchiei, kdy policie, daně, justice a zavlažování byla v rukou jmenovaných úředníků. Za stávajících podmínek nemohl nikoho uspokojit. Po násilném incidentu ve vesnici Čaurí Čaura, kde byla vypálena strážnice s 22 policisty, Gándhí kampaň odvolal z důvodu nepřipravenosti Indů na satjágrahu a krátce na to byl zatčen ( z původních 6 let strávil ve vězení 2, po operaci slepého střeva byl propuštěn). To ovšem mimo jiné vedlo k definitivnímu rozkolu muslimů a hinduistů a k rozvoji komunalistu tedy upřednostňování 1 náboženské komunity. V době věznění Mahátmy Mótílál Néhrú založil Stranu svaráže v rámci Kongresu netrvající striktně na bojkotu a účastnící se voleb do zákonodárných sborů. Následovalo několik pokojných let, které skončily s příchodem Simonovy komise, což byl pozdější ministr zahraničí, do Indie na počátku února r. 1928, která měla zhodnotit výsledky reforem a navrhnout nové. Jejím členem ovšem nebyl jediný Ind, což vyvolalo mnoho protestů a demonstrací. Výsledkem byla závěrečná zpráva navrhující větší autonomii provincií zrušení diarchie a její zavedení v centru za zachování pravomocí místokrále a zavedení dominiálního statusu v blíže neurčené době. Konference indických stran rovněž předložila svůj návrh, dle kterého se Indie měla stát indickým společenstvím/commonwealthem s dominiálním statusem, jaký měla Austrálie, Kanada a Nový Zéland. Počítalo se se všeobecným volebním právem a zrušením kuriálního systému s proporčním zastoupením muslimů (což Muslimská liga odmítla). Následného roku výroční sjezd INC v Láhauru vyhlásil za vlhnutí plnou nezávislost/púrna svarádž. Následně Gándhí pověřený vedením protestů předložil místokráli 11 bodů zahrnující snížení pozemkové daně a vojenských výdajů na polovinu, zrušení daně ze soli, zavedení ochranných cel a propuštění politických vězňů. Kampaň započal Gándhí proslulým solným pochodem. Následné nepokoje vedoucí k rostoucímu zatýkání včetně Mahátmy vyřešil Gándhí-Irwinův pakt uzavřený v Díllí po propuštění G. 5.3.1931. INC odvolal občanskou neposlušnost a vláda odvolala mimořádné vyhlášky a slíbila proustit uvězněné členy hnutí. Nicméně i přes protesty INC byl popraven v květnu terorista Bhagat Singh. Mezitím na konci r. 1930 se v Londýně sešla 1. konference u “kulatého stolu” jednající o reformách na základě Simonovy zprávy za předsednictví britského premiéra Ramsaye MacDonalda a účasti 16 představitelů britských politických stran, 16 zástupců knížecích států a 58 indickým místokrálem jmenovaných delegátů Britské Indie zahrnující i sikhy, nedotýkatelné, angloindy a indické Evropany. Výsledkem byl konsensus o „zodpovědné vlády“ v provinciích že federativní a územně správní uspořádání bude zahrnovat i knížecí státy. 2. konference, která nepřinesla kvůli sporům o zastoupení různých komunit žádný pokrok, se zúčastnil díky g-i. paktu Gándhí jako jediný zástupce INC (vlastní žádost). Po návratu do Indie ho překvapila mimořádná opatření zavedená místokrálem Willingdonem kvůli nepokojům v Bengálsku, spojených provinciích a Severozápadní pohraniční provincii. Po vyhrožování zrušení g.–i- paktu (tj. opětovné zavedení občanské neposlušnosti) byl s celým vedením INC zatčen, přesto se hnutí znovu rozběhlo, ale po polovině r. 1932 začala intenzita po ztrátě sponzorských darů bombajských magnátů klesat a následujícího roku byla odvolána. 2. konference přenechala rozhodnutí o zastoupení jednotlivých komunit na britském premiérovi, který komunálním výměrem/Communal Award stanovil volební kurie pro muslimy, sikhy, Evropany a nedotknutelné, což de facto bylo uznání této skupiny za zvláštní náboženskou obec. To narušovalo představy Gándhího a Kongresu o národní jednotě, a proto oznámil v dopise premiérovi půst až k smrti, dokud vláda neustoupí. Výsledkem bylo jednání předáka INC Madana Móhana Málavíjy se zástupcem nedotknutelných Bhímraem Rámdžím Ambédkarem v Púně( kde byl Mahátma vězněn) vedoucí k tzv. púnskému paktu/jaravadské dohodě. Ta spočívá ve zrušení zvláštní kurie nedotknutelných s tím, že ve všeobecné hinduistické kurii budou mít takové zastoupení, které jejich mandáty v budoucích legislativních sborech zdvojnásobí oproti původnímu návrhu. G. půst tak trval 6 dní. 3. konference v listopadu 1932 tyto závěry potvrdila a přiznala volební právo ženám. Výsledky jednání byly podstoupeny britskému parlamentu, který 2.8. 1935 schválil Konstituční Zákon o správě Indie/Government of India Act ovšem většina ustanovení vešla v platnost až 1.4. 1937 a některá nevešla v platnost vůbec (zapojení knížecích států do federace). Britská Indie se dle něho skládal z 11 provinciemi s poměrně širokou autonomií včetně vlád sestavovaných na základě voleb, bez diarchie, ale v čele s guvernérem mající právo veta. V centru v rukou jmenovaných úředníků zůstávalo ministerstvo obrany, zahraničních věcí a rozhodování o daních. Stále byl zachován kuriový systém a jmenování části zákonodárných sborů. INC zákon odmítl, nicméně voleb se zúčastnil a většinou vyhrál. Kongresové vlády posléze prosadily některá progresivní opatření ve školství, v sociálním zákonodárství a svobody tisku. Někde ovšem dochází k necitlivému zacházení s muslimy. V souvislosti s předchozími jednáními se objevuje myšlenka vlastního muslimského státu na severozápadě Britské Indie (kupř. urdský básník Muhamed Ikbál na výročním zasedání Muslimské ligy v Iláhábádu v prosinci 1930). V lednu 1933 skupina indických muslimských student v Cambridge pod vedením Čaudhurího Rahmata Alího vydala leták, kde protestuje proti federalizačnímu plánu a požaduje separátní národní status, zde vymezený a označení Pakstan tedy Paňdžáb, Severozápadní pohraniční provincie (Afghánská provincie), Kašmír, Sindh a Balúčistán. V letáku z r. 1935 je poté Rahmatem Alím použit akronym PAKISTAN ovšem pro poněkud větší stát zahrnující Írán, Afghánistán a čínskou a sovětskou střední Asii. O realizaci se zasloužil především Muhammad Alí Džinnáh stojící od svého návratu z Anglie r. 1935 v čele Muslimské ligy, odkud poukazuje na přehmaty Kongresových vlád. Po oznámení místokrále Linlithgowa ze 3. 9. 1939 o účasti Indie ve válce proti Německu politickým předákům pracovní výbor Kongresu vyjádřil ochotu Británii podpořit ale nikoliv zadarmo a rovněž požádal britskou vládu o formulaci válečných cílů a představy o budoucím vývoji Indie.
Použitá literatura: Jan PILÁT, Dobyvatelé, proroci, patrioti: pět indických staletí, Praha 1965; Jaroslav STRNAD et al., Dějiny Indie, Praha 2003
