Jdi na obsah Jdi na menu
 


I přesto po úmrtí polského krále Zikmunda II. Augusta v červenci 1572 je spolu s kancléřem Vratislavem z Pernštejna pověřen vyjednávat s polskými stavy o nástupnictví druhorozeného syna Maxmiliána Arnošta na uvolněný trůn. Většina polské šlechty byla proti této kandidatuře, neboť se obávali potlačení stavovských svobod a to i pod dojmem líčení českých exulantů po r. 1547. A právě tyto obavy měli sami Čechové rozptýlit. Ti se tomuto poslání nebránili a viděli v něm možnost v případě úspěchu habsburské kandidatury posílit i vlastní postavení stavů v Čechách. Sám Vilém i přes počáteční nedůvěru Poláků, kteří bránili volnému pohybu poselstva, na počátku února 1573, po získání některých šlechticů na habsburskou stranu (především dary a vlastním vystupováním), viděl možnost úspěchu, ale jak více pochopil polskou mentalitu, ztrácel naději na zvolení Arnošta.

To se odrazilo i v jeho připraveném projevu k volitelům nesoucí se ve střízlivém duchu vychvalujíce soužití Čechů a Poláků i Habsburky, ale pronesený poněkud mdle a bez nadnesených slibů. Těmi naopak nešetřil vyjednavač nejvážnějšího protikandidáta Arnoštova Jindřicha z Valois Jean de Monluc, a tak byl zvolen francouský princ. Nicméně velmi překvapivě se mezi jmény kandidátů objevilo i jméno Vilémovo a dokonce dostal 1 hlas, i když se odmítl tehdy ucházet o polskou korunu. To se nicméně změnilo poté, co Jindřich po rozporech se šlechtou a uvolnění francouského trůnu utekl ze země. Ani tato krátká neúspěšná vláda ( od května 1573 do června 1574) neodradila cizí uchazeče o trůn, ale část polských stavů začala volat po domácím kandidátovi, a jednou z možností byl pražský purkrabí.

Mezi jeho stoupence patřila nekatolická šlechta z Malopolska především tamní vysocí uředníci jako královský komorník a krakovský soudce Konrád Krupka Przecławski, Stanislav Górka, Stanislav Szafraniec či Petr Zborowský. Případný úspěch byl ovšem podmíněn řadou faktorů, jenž Rožmberk nemohl ovlinit. Jednalo se především o stažení habsburské kandidatury, která se naopak rozšířila o Rudolfa a samotného Maxmiliána. Dále o vhodné místo a čas konání sněmu, pokud by se konal ve Stężyci ležící mezi Varšavou a Lublinem v květnu 1575 měl určité vyhlídky na úspěch. Ovšem tehdy hrozilo zvolení Maxmiliána II., čemuž zamezila polská evangelická šlechta hrozbou neuznání takového krále a povoláním Turků. Sněm byl poté odložen na konec roku 1575. Mezitím skončil souběžně konaný sněm v Čechách, na němž byl přijat Rudolf za českého krále a Vilém rezignoval na polskou kandidaturu stojící ho nemalé prostředky, hrozbu postihu od vlastního panovníka a i v případě úspěchu nejasnou budoucnost.

 Nakonec byl zvolen sedmihradský knížete Štěpán Báthory, proti tomu se postavili Habsburkové, ale případné válce zamezil na generálním sněmu zemí České koruny Rožmberk, který poukazoval na nesnáze s touto válkou spojených jako byl kupř. hrozící turecký vpád.[1]



[1] Týž, Poslední Rožmberkové, s. 164-180; Týž, Václav Březan, s. 238-279; Týž, Vilém z Rožmberka, s. 179-200.