Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velký skok

Pokud se v dnešní době mluví o porušování lidských práv v Čínské lidové republice, většina lidí si představí porušování národnostních práv do značné míry zmedializovaných Tibeťanů[1] či vzhledem k červencovým událostem Ujgurů.[2] Ovšem stále více států i běžných lidí se domnívá, že kapitalistické změny v ekonomice povedou časem k demokratickým změnám v politice[3]. V této práci se budu zabývat událostí, která díky svému neúspěchu přispěla k přehodnocení ekonomické politiky čínských komunistů a jejímu současnému kapitalistickému vyznění.

Vzhledem k specifickým čínským podmínkám především k nepřítomnosti sovětské armády (krom několika jednotek v Mandžusku)[4] i oboustranně nevyjasněnému vztahu mezi čínskými a sovětskými komunisty došlo k poměrně velkému zastoupení nekomunistických stran v  Lidovém politickém poradním shromáždění (tehdy nejvyšší zákonodárný orgán), které vyhlásilo Společný program, který sice charakterizoval Čínu jako diktaturu lidu a počítal se znárodněním velkostatkářské půdy a byrokratického zjednodušeně řečeno velkého kapitálu, ale garantoval soukromé vlastnictví tzv. národní buržoazii v podstatě drobní podnikatelé jako majitelé řemeslnických dílen apod. a základní svobody: slova, tisku, shromažďování a vyznání, práva žen i menšin. Dále jmenovalo vládu v čele s Mao Ce-tungem a podílelo se na vyhlášení Čínské lidové republiky Mao Ce-tungem 1. října 1949. [5]

Tomuto programu poté odpovídá generální linie strany v přechodném období z r. 1952 předpokládající postupnou socializaci během dlouhého období i 1. pětiletý plán pro r. 1953-7, kde nejsou vzhledem k probíhající Korejské válce a neznalosti přesné výše sovětské podpory přesné ukazatele, ale je kladen důraz na těžký průmysl a postupné zestátňování. To na venkově po pozemkové reformě probíhá do r. 1955 prostřednictvím svépomocných organizací a družstev tzv. nižšího stupně, kam rolníci vkládají půdu jako soukromý podíl a dle výše těchto podílů byli odměňováni, na rozdíl od družstev vyššího typu, které fungují jako družstva východní Evropy. V průmyslu se k tomu používá forma tzv. státního kapitalismu především státně-soukromé podniky řízené jmenovanými funkcionáři z řad dělníků a bývalých majitelů, kterým byli vypláceny dividendy dle vloženého majetku.[6]

Nicméně r. 1955 vzhledem k neuspokojivým výsledkům a hrozícími problémy v zásobování měst a průmyslu místní funkcionáři brzdí kolektivizaci. To ovšem v červenci kritizuje Mao Ce-tung, což vede k překotnému zakládání družstev a k většímu tempu zestátňování formálně na žádost původních majitelů, kteří měli být adekvátně hospodářsky i politicky vyrovnáni. Ani toto ovšem nepřineslo očekávané výsledky, jež se ještě zhoršily v důsledku migrace rolníků do měst v r. 1956. Reakcí bylo potvrzení dosavadní generální linie i kritika pravé i levé úchylky strany Liouem Šao-čchim/Liuem Shaoqim na 1. zasedání VIII. sjezdu KS Číny konaného v 2. polovině září téhož roku v Pekingu.[7] Určitou reakcí Mao Ce-tunga je Hnutí za nápravu práce a kampaň tzv. sta květů ale především 2. fáze tohoto hnutí Boj proti pravičákům vedoucí k odstranění lidí nesouhlasících s Mao Ce-tungem (samozřejmě jedná se o určité zjednodušení na řečenou kampaň nejspíše měli vliv i určité mezinárodní okolnosti jako XX. sjezd KSSS).[8]

Zároveň začal šířit myšlenku o značných možnostech rozvoje Číny vyplívajících z množství pilných a skromných lidí umožňující vývoj ve skocích na úkor plánovitého hospodářství. K tomu jistě přispěly určité rozpory mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou po XX. sjezdu KSSS. Přesto byla za pomoci sovětských poradců připravena 2. pětiletka, a protože dle nadhodnocených statistik ta 1. skončila úspěchem, předpokládající nárůst průmyslové výroby o 180 % a zemědělské o 135%. Dle plánů z r. 1956 měl být kladen větší důraz na zemědělství a vytváření malých místních závodů, jež se sice vyznačovaly nízkou produktivitou práce, ale rychle reagovaly na místní požadavky a nezatěžovaly dopravu na velké vzdálenosti.[9]  Ovšem už v zimě na přelomu let 1957 a 1958 proběhla první akce ve skokovém stylu, kterou byla výstavba zavodňovacích kanálů, přehrad a protipovodňových hrází, které se projevili mimořádnou úrodou r. 1958.[10]

Následující druhé zasedání VIII. sjezdu KS Číny (5. -23. 5. 1958) přijalo novou generální linii výstavby socialismu shrnuté v hesle napnout všechny sil, jít kupředu, budovat socialismus rychleji a hospodárněji. To bylo v rozporu s předchozími generálními liniemi. Sjezd vyzýval k urychlení tempa výstavby, ale druhou pětiletku neodmítal. Následující 5. plénum UV KSČ rozhodlo o pronikavém zvýšení výroby oceli, vedoucí mimo jiné k výstavbě miniaturních malých vysokých pecí (jejich počet od konce července, kdy jich bylo mezi 30-50 tisíci, vzrostl do října na 1 milion), v nichž tavili železo lidé bez znalostí (celkově se této kampaně účastnilo kolem 100 milionů lidí) často pomocí roztavení zemědělských nástrojů a nádobí, které později chyběly ve výrobě a navíc takto vytavené železo je k neupotřebení. [11]

Dalším hřebem do rakve teorie velkého skoku bylo zakládání lidových komun, které byli Mao Ce-tungovou reakcí na neúspěchy velkých zemědělských družstev. Tato koncepce počítala ještě s většími celky mající plnit funkci základní společenské jednotky zahrnující všechny výrobní i nevýrobní sféry, včetně kulturních zařízení škol etc. V nich bylo zavedeno skupinové vlastnictví, někdy i včetně majetku soukromého a zároveň byly zavedeny bezplatné služby jako společné bezplatné stravování a značně se militarizovaly. To mimo jiné znamená vyšší přiděly než dosavadní individuální stravování a rovnostářské odměňování projevující se v produktivitě práce.[12]

 Tyto kampaně vedly k nedostatku pracovních sil během podzimních prací, což ve spojení s určitým plýtváním dobré úrody vede na jaře 1959 k nedostatku osiva, krmiva i potravin, částečně též způsobené vyššími odvody státu vycházející z nadhodnocených údajů o úrodě. Navíc ČLR začala splácet dluh SSSR a to v zemědělských produktech. Již na podzim byly některé výstřelky poněkud korigovány rozdělení komun na menší výrobní brigády a zrušení miniaturních pecí. Dalším důsledkem bylo nahrazení Mao Ce-tunga v čele státu Liu Shaoqim, což neznamenalo úplný pokles vlivu na politiku, jak se ukázalo při odstranění ministra národní obrany Penga Dehuaie, který kritizoval v osobním dopise Mao Ce-tungovi dosavadní průběh velkého skoku a krom toho na zahraniční cestě po východní Evropě, kde se potkal s Nikitou Chruščovem, otevřeně hovořil o čínských problémech. Na konci roku byla situace značně kritická. [13]

Nedostatek surovin vedl k omezení průmyslové výroby. Zároveň lepší registrací a kontrolou bylo zamezeno ilegální migraci a naopak na venkov bylo odesláno zhruba 14 milionů lidí. Navíc neproduktivnímu obyvatelstvu kupř. studentům bylo doporučeno snížení spotřeby energie svou nečinností. Nicméně situace ve městech byla oproti venkovu přijatelná vzhledem k nutnosti režimu udržet zdání fungující společnosti. Odhaduje se, že mezi léty 1958-60 zemřelo na následky hladu 20-30 milionů lidí a většinou se jednalo o rolníky.[14] Situace se zhoršila několika živelnými pohromami v produktivních oblastech sloužících jako výmluva neúspěchu tohoto projektu. [15]

Již původní plány počítají se střídáním skoků a období konsolidace, nicméně po období 1. konsolidace žádný další skok nenásledoval. V lednu 1961 se sešlo 9. plénum VIII. funkčního období, které mělo rozhodnout, jak vyvést zemi z krize. Další období ustoupilo od nereálných představách urychlené vývoje a přijalo heslo vyslovené právě zde Mao Ce-tungem „realita je kritérium pravdy“.  Rovněž se uvolnila cenzura především v oblasti přírodních věd. Poté se rozjeli členové UV KSČ do provincií a záhy zrušili bezplatné stravování a rovnostářské odměňování. Dalším důležitým krokem byla o rok později konaná Konference 7000, která krom zprávy Lia Shaoqiho hodnotící příčiny krize, stanovila konkrétní úkoly na rok 62 a perspektivní do r. 72. Ještě podstatnější ovšem byla konspirativní schůzka v západní věži pekingské zoo, konané za zády Mao Ce-tunga ovšem za přítomnosti Liu Shaoqiho (který ho poté o schůzce a jejich závěrech informoval a Mao s nimi i přes určité výhrady souhlasil), kde byl přednesen referát předního ekonoma Chen Yuna navrhující krátce předtím přijatý 10letý plán rozdělit do 2 etap, snížit počet obyvatel měst, přizpůsobit průmysl a dopravu potřebám zemědělství etc. Dalším výsledkem bylo navržení zvláštního výboru pro finanční otázky v čele s Chen Yunem. Mao ovšem nebyl rád z tohoto vývoje, což dokázal projevem o narůstaní třídního boje za socialismu (obsahující heslo „nikdy nezapomínat na třídní boj“) na 10.plénu konaném v srpnu téhož roku, které rovněž odstartovalo události směřující ke Kulturní revoluci.



[1] K tomu blížeji kupř. Mary CRAIGOVÁ, Krvavé slzy : Čínská okupace Tibetu 1951-1991, Praha 1999.

[2] K tomu blížeji http://www.amnesty.cz/zpravy/zeme/Cina/.

[3] Viz např. předmluva Johna F. Fairbanka v John F. FAIRBANK, Dějiny Číny, Praha 1998, s. 5-6.

[4] Ivana BAKEŠOVÁ, Čína ve XX. století, díl 1., Olomouc 2001, s. 99-100.

[5] Tamtéž s. 107-110; J. F. FAIRBANK, Čína, s. 387.

[6] Ivana BAKEŠOVÁ, Čína ve XX. století, díl 2., Olomouc 2003, s. 52-53; J. F. FAIRBANK, Čína, s. 394-403; Ľubica OBUCHOVÁ, Číňané 21. století : dějiny - tradice – obchod, Praha 1999, s. 144-145; Jonathan D. SPENCE - Ann-ping CHIN, Čína 20. století : posledních sto let ve fotografii, Praha 1996, s. 168-171, zde hlavně dobové fotografie.

[7] I. BAKEŠOVÁ, Čína, díl 2., s. 53-57.

[8] I. BAKEŠOVÁ, Čína, díl 2., s. 53-60; J. F. FAIRBANK, Čína, s. 406-408; Ľ.  OBUCHOVÁ, Číňané, s.145-146; SPENCE – CHIN, Čína ve fotografii, s.174-176.

[9] J. F. FAIRBANK, Čína, s. 400-403.

[10] I. BAKEŠOVÁ, Čína, díl 2., s. 62-63; J. F. FAIRBANK, Čína, s. 409-412.

[11] I. BAKEŠOVÁ, Čína, díl 2., s. 63-65; J. F. FAIRBANK, Čína, s. 410-413.

[12] I. BAKEŠOVÁ, Čína, díl 2., s. 65-66.

[13] I. BAKEŠOVÁ, Čína, díl 2., s. 67-69; J. F. FAIRBANK, Čína, s. 410-413.

[14] J. F. FAIRBANK, Čína, s. 410.

[15] I. BAKEŠOVÁ, Čína, díl 2., s. 69; J. F. FAIRBANK, Čína, s. 415-416; SPENCE – CHIN, Čína ve fotografii, s.179- 193 celkově k Velkému skoku.