Sv. Václav a Boleslav I.

Po obsazení Nizozemí Francouzi vyzval vypuzený oranžský místodržící Vilém V. správce zámořských kolonií, aby se bez odporu vzdali Britům. Ti tohoto využili a obsadili většinu nizozemských kolonií nejdříve lukrativnější a strategicky významné Cejlon či Guyanu, zatímco bezvýznamné a suché Curaçao obsadili až r. 1810. Aby zabránil obsazení Nizozemské východní Indie vyslal tehdejší holandský král Ludvík Bonaparte jako nového generálního guvernéra Hermana Willema Daendelse, který si pro svůj postoj k místním osadníkům vysloužil přezdívku Tuan besar guntur tedy guvernér hromující. Nicméně po jeho odvolání do Evropy kvůli tažení do Ruska r. 1811 Britové kolnii obsadili. Záhy provedli několik reforem, které přežili jejich odchod r. 1816, kupř daň z půdy mající vést rolníky k výběru vhodných tedy výnosných plodin. Tento záměr zůstal nepochopen a v podstatě za celou vesnici platil daň místní vládce či obchodník zálohově a slizeń použil jako záruku. Společně s necitlivým postojem místní správy s nově příchozích Nizozemců vedla tato skutečnost ve 20. a 30. letech k povstání středojávanského vládce  Dipa Negora. Konec povstání přineslo až vybudování síti nizozemských pevností, z nichž kontrolovali okolí. Dalším výsledkem bylo zavedení tzv. kuturního systému, v kterém vláda nařizovala rolníkům pěstovat na pětině půdy plodiny na vývoz tj. cukr, káva, méně indigovník, přičemž část sklizně odevzdávali jako daň. Toto bylo ovšem podrobeno kritice bývalým místním úředníkem Eduardem Douwesem Dekkerem v knize Max Havelaar (vydána r. 1860) a následně do r. 1870 zrušen. V této době začínají obchodníci zakládat plantáže na neobdělané půdě a to si vynutí spolu s hrozbou britské agrese, kteří se po vypuzení z Jávy stáhli na Malajský poloostrov, kde zakládají Singapur a upevňují své pozice od r. 1824, kdy od Nizozemců získávají Malaku, tvrdší a agresivnější postup. Do té doby ovládají de facto jenom Jávu a přilehlé ostrovy a mají smlouvy s dalšími místními vládci, které jim ovšem umožňují značně nezávislé chování. To se nyní mění a Nizozemci dostávají pod přímou správu většinu dnešní Indonésie. Nutno podotknout, že otroctví zde bylo zrušeno až r. 1859 a poté bylo nahrazeno prací námezdních čínských dělníků tzv. kuliů. Na počátku 20. st. přijímá Nizozemí tzv. Etickou politiku, která zcela v dobových intencích měla přinést domorodců civilizaci, což se projevilo vyššími investicemi do vzdělání domorodců a určitých politických reforem, díky nímž vznikají první strany usilující o nezávislost jako Indická strana E. F. E. Douwese Dekkera, později spojená s Islámským obchodním sdružením (Saekat Dagang Islam) Tjipta Mangukusuma později spolupracující s Indickým sociálně demokratickým sdružením marxisty Henka Sneevlieta.

Krom této největší a nejdůležitější kolonie měli několik opěrných bodů na ghanském pobřeží využívaných k obchodu s otroky či později využívání místních obyvatel jako vojáků v Nizozemské východní Indii. Ty r.1872 prodali Británii. Dále několik ostrovů v Antilách (Aruba, Curaçao, Sint Eustatius jsou dodnes součástí Nizozemí), které ztratili význam pašeráckých středisek po zrušení otroctví Brity r. 1814. Surinam, menší část původní Nizozemské Guyany, větší část se po napoleonských válkách stala Britskou Guyanou, osídlený a ovládaný pouze na pobřeží, kde byly plantáže kávy, cukrové třtiny, bavlny a později kakaa do r. 1863 využívající otrocké práce, která byla poté nahrazena prací Indů, ale moc se nelišící od předchozího stavu. Ve 40. letech proběhl víceméně neúspěšný pokus o imigraci z nizozemské provincie Zeelandu. Ve vnitrozemí se vedle indiánů usadili uprchlý otroci známý jako lesní negři (bosnegers), kteří se zde vrátili ke původnímu stylu života v Africe a později uzavřeli dohodu s plantážníky, ve které vyměnili konec nájezdů (vesměs neúspěšných) za nepřijímání nových uprchlíků.

Použitá literatura

Han van der HORST, Dějiny Nizozemska, Praha 2005