Portugalské kolonie v 19. století
Dá se říci, že na rozdíl od sousedního Španělska Portugalsko na Napoleonskách válkách vydělalo, neboť dvůr stahnuvší se před hrozbou francouzské okupace do Brazílie, zde měl volnější ruku. Té využil k obsazení Francouzské Guyany (dle Videňské kongresu jí musel vrátit) a Bandy Oriental (dnešní Uruguay) na úkor Španělska, po britském zákroku jí ovšem museli obsadit ještě jednou r.1817. Nicméně cena byla přiliš vysoká zbídačené Portugalsko, fakticky pod britskou správou, které nakonec povstalo, vynutilo si odchod Britů, návrat krále a ústavu. Tu si vynutili i v Brazílii, jenž byla za předchozího pobytu krále v podstatě zrovnoprávněna s mateřskou zemí povýšením na království. O to více nelibě nesla přezíravý tón portugalských kortesů, jenž vedl k prohlášení nezavislého brazilského císařství v čele s portugalským korunním princem Pedrem, kterého pod britským nátlakem uznal i otec v Portugalsku Jan VI.
Vzhledem k následujícím zmatkům začali upevňovat své panství v Africe až od 70. let, kdy vyslali několik výzkumných výprav vedoucí z Angoly do Mosambiku. V té době se ovšem jednalo jen o pobřeží, vnitrozemí začalo být připojováno až v 80. letech. Nicméně portugalské plány spojit Angolu s Mosambikem se dostaly do sporu s britskými plány spojit Egypt s Kapskem, a i když ostatní velmoci Francie a Německo byly ochotny uznat portugalské nároky, proti britské převaze podpořené závěry Berlínské konference z let 1884-5 požadující efektivní okupaci nic nezmohli. A tak poté co Serpa Pinto strhával v okolí jezera Ňasa britské symboly (kam se dostli díky britské vědecké expedici povolené Portugalci) a nahrazoval je portugalskými zástavami, pověřil britský premiér lord Salisbury svého zástupce předložením neslýchaneho ultimáta odvěkému spojenci, odvolat Serpu Pinta a včechny portugalské vojáky do 24 hodin z oblasti řeky Šire a z území Makololů a Mašonů nacházející se na území dnešní Malawi pod hrozbou britské intervence na Madeiru, Kapverdy a Mosambiku. Portugalcům nezbylo než kapitulovat, ale tato diplomatická pohroma spolu se zrušením otroctví v Brazílii a pádem tamního císařství vedla k hospodářské krizi, která mnohem později r. 1910 vedla ke svržení monarchie a instalaci republiky. Další výboje tudíž směřovali do doposud volného území neobsazené žádnou kolniální velmocí, a tak byly dotvořeny dnešní hranice Angoly a Mosambiku. Krom těchto kolnií měli jako pozůstatek zlatého věku mořeplaveckých objevů několik osad v Indii (Goa, Diu, Damao, Dádra a Nágar-Havélí), Kapverdy, Sv.Tomáš, Východní Timor, Macao a Portugalskou Guineu (dnešní Guinea-Bissau.
Použitá literatura
John ILIFFE, Afrika a Afričané- Dějiny kontinentu, Praha 2001
Jan KLÍMA, Dějiny Portugalska, Praha 1996
Jan KLÍMA, Zrození latinské Ameriky – Simon Bolívar a jeho doba, Praha 2007
Josef POLIŠENSKÝ – Ivo BARTEČEK, Dějiny Iberského poloostrova ( do přelomu
