Sv. Václav a Boleslav I.

Kanada byla od svého počátku (dané British North America Actem r. 1867) dvoujazyčným a minimálně dvounárodnostním státem, kde angličtina a francouština jsou rovnoprávné. Nicméně ústava samozřejmě vychází z britského vzoru, jenž byl ovlivněn americkými politickými zvyklostmi především stálým počtem členů parlamentu z jednotlivých provincií[1] ( a to následovně v Dolní sněmovně: 82 z Ontaria, 65 z Quebecu, 19 z Nového Skotska a 15 z Nového Brunswicku; a v Senátu: 24 z Ontária, 24 z Quebecu a po 12 z Nového Skotska a z Nového Brunswicku)[2]. Ovšem jíž tehdy frankofonní Kanaďané představovali menšinu,[3] což se ještě zvýraznilo za kolonizace a připojení západních provincií tj. Manitoby, Alberty, Saskatchewanu a Britské Kolumbie.[4] To se později změnilo díky tzv. klidné revoluci, vedoucí k hospodářskému růstu Quebecua nepřímo přes školské reformy i ke kontroverznímu zákonu č. 101, jež se stal předvším po jeho zrušení r. 1979 jedním ze symbolů separatistických snah Quebecu.[5]

Problémem nejenom kanadským jsou dvě východiska, na nichž je založeno fungování liberalní demokracie. Jedním z nich je názor, že národy mají být svobodné a stejně jako jednotlivci mají právo na svobodu prostou nadvlády cizinců, kněží nebo absolutistických vládců. Z této premisy navíc odvozují tyto režimy svou legitimitu, na rozdíl od předchozích systému legitimizovaných církví a dynastickým panstvím. Z toho vyplývá požadavek na etnické hranice státu odpovídajících přání obyvatelstva.[6] Ten ve své podstatě byl splněn pouze do určité míry v Evropě a právě v Americe. Zde se dostáváme ke klíčovému problému, kterým je neexistence národů v předmoderní době. Ty se konstituovali v první fázi modernizace, kdy se rozpadaly tradiční soběstačné místní struktury a s postupem centalizace států byly místo toho integrovány do vznikající identity národa. Ta se vytváří a udržuje nacionalistickými zápasy avede k homogenizaci a teritorializaci národního státuvedoucí k exkluzivitě národní příslušnosti tzn. že jedinec nadále může mít pouze jednu národnost.[7]

V roce 1867 ovšem neexistoval žádný kanadský národ, ten se teprve začal konstituovat, ale bohužel se současně za sporů v podstatě o půdu v nově připojených území rozvíjelo anglicko-francouské nepřátelství. [8] Diky tomu se minimálně určitá část obyvatel Kanady přiklonila k německému konceptu národa, v níž je národní loajalita dána především rodem a jazykem. Výhodnější by bylo zakořenění druhé koncepce- francouské opírající se o víru v republikánské ideály a do značné míry nezávislé na jazyku.[9] Nicméně, jak ukazují výsledky referend z let 1980 a 1995 (byť druhé dopadlo těsně 50,6% pro setrvání Quebecu v Kanadě proti 49,4% dožadujících se odtržení),[10] i druhá koncepce jednoho vícejazyčného národa (prosazovaná dlouholetým kanadským premiérem ze 70. a počátku 80. let Pierrem Elliotem Trudeauem)[11] má své zastánce.

Řešením vícejazyčnosti Kanady se stala myšlenka pluralismu založená na toleranci (původně náboženské pozdějí politické a až poté kulturní), od které se liší tím, že místo jiných hodnot respektuje své hodnoty, neboť „tvrdí, že rozmanitost a nesouhlasné názory patří k hodnotám, jež obohacují jedince i jeho politickou obec.“[12] V souhlase s citovaným Sartoriho dílem lze říci, že kulturní pluralita je nutnost odrážející realitu, ale zároveň nevede k multikulturalismu,tak jak ho někteří prosazují (kupř. Charles Taylor), protože přestože hovoří o uznání nemyslí tím puralitní vzájemné uznání tj. respektování většinové společnosti.[13] Neboť jak pluralita tak otevřenost mají svě hranice[14], za které nelze jít, nemá-li se společnost rozpadnout. K tomuto ovšem quebečtí separatisté zákonitě spějí.

Rovněž je nutné zdůraznit, že demokracie není, jak se dříve soudilo založená na konfliktu, ale na konfliktu a na konsensu. Ten je důležitý hlavně na základní úrovni, kde se určují pravidla hry včetně řešení konfliktu, které demokratické režimy řeší většinovým pravidlem ovšem za respektování menšin. Tyto pravidla vytváří hranice zabraňující ozbrojenému konfliktu.[15]Tedy konfliktu, který se v zásadě nedá vyřešit kompromisem či dohodou, a jelikož je většinou založen na nezměnitelné příslušnosti k národu či rase je (či měl být) vytlačen v souladu s představou jeden stát jeden národ na hranice. Ovšem v mnohonárodnostním státu jako je Kanada tomu tak ne vždy musí být.[16]

 Tady se dostáváme k druhému vychodisku liberární demokracie k možnosti odloučení zájmů a idejí od vyjednající osoby bez jakékoliv změny. Což nám spolu s Anne Phillipsovou dovoluje říci, že: „zájmy matek s malými dětmi mohou být reprezentovány bezdětnými muži a jedním z důsledku takového pojetí demokracie je priorita reprezentovaného před reprezentujícím.“[17] Ovšem ukazuje se, že tento předpoklad je minimálně za určitých okolností mylný, neboť ne všechny ideje a zájmy jsou přenositelné. Některé jsou až příliš spjaty se svými nositeli. Teorie liberární demokracie předpokládá možnost střídání vlád, tak že současný menšinový názor se po dalších volbách může stát většinovým, ale ne vždy tomu tak je. Právě v případě, že nositeli nepřenositelných idejí a zajmů jsou permamentní menšiny tj. národnostní, může být ohrožena demokracie a pluralita. Proto je nutno většinový princip doplnit o princip akomodace tzn. při důležitých věcích státu je nutno hledat konsensus všech pernamentních skupin, jež se ve společnosti nacházejí. Tj. řečeno s již citovanou Phillipsovou doplnit politiku idejí politikou přítomnosti, aby bylo zábráněno trvalému vyloučení menšin. Z podobné úvahy pochází návrch na řešení kanadského problému od politického teoretika Willa Kymlicky v podobě úpravy stávajícího senátu na reprezentaci menšin a to nuikoliv jen národnostních, a tím dosáhnout integrace těchto menšin do stávajícího systému. Ovšem tento přístup vytváří ve státě jakoby více lidů tj. nejenom jeden lid, a otázkou zůstává pro jakou loajalitu by se rozhodli ti kteří byli přislušní k vicero skupinám.[18]

 Nutno zdůraznit, že oproti dřívějším dobám kolem druhého quebeckého referenda se zdá být qubecký separatismus reprezentovaný Quebeckým blokem na ústupu, neboť nemá většinu v Quebeckém parlamentu, kde vládnou od roku 2003 Quebečtí liberálové a rovněž na celonárodní úrovni v posledních volbách z roku 2006 poněkud oslabili. Poněkud posilující je podpora, kterou dávají v otázkách Quebecu vládnoucí menšinové konzervativní vládě Stephena Harpera, která jim dovoluje někdy poněkud přestřelit rétoriku, kupř o Quebeckém národním týmu v ledním hokeji těsně před posledními parlamentními volbami a zároveň zimními olympijskými hrami v Turíně roku 2006.[19]

Použitá literatura:

Barša, Pavel – Strmiska, Maxmilián: Národní stát a etnický konflikt, Brno, Centrum pro studim demokracie a kultury 1999

Plichta, Dalibor: Národ a národnost v čase globalizace, Praha, JOB publishing 1999

Sartori, Giovanni: Pluralismus, multikuturalismus a přistěhovalci – esej o multietnické společnosti, Praha, Dokořán 2005

Tiškov, Valerij Alexandrovič – Košelev Leonid Vjačeslavovič: Dějiny Kanady, Praha, Svoboda 1986

http://www.businessinfo.cz/cz/sti/kanada-vnitropoliticka-charakteristika/2/1000849/

http://lois.justice.gc.ca/en/const/endnts_e.html#(20)

www.phil.muni.cz/rom/studium/fjib553dejinyfrankofonnikanady.rtf