Sv. Václav a Boleslav I.

Napoleonské války ve Španělsku  projevující se bojem proti francouzským okupantům a dosazenému králi Josefu Bonapartemu využili  americké kolonie k boji za nezávislost, i když proklamovaly věrnost sesazenému králi Ferdinandovi VII., ovšem reálně neuvažující o jeho návratu na trůn. Ovšem v této době získala nezávislost pouze oblast La Platy, zatímco zbytek povstání byl potlačen maršálem Pablem Morillem disponující 10 000 muži. Ovšem další boje, jenž spíše než bojem proti Španělům, kteří do oblasti vyslali necelých 45000 vojáků, byl občanskou válkou, přinesli svobodu kontinentální Americe a Španělům zůstala pouze Kuba a Portoriko. Velkou měrou se na tom podílela španělská revoluce proti tolik očekávanému králi Ferdinandovi VII., jenž se pokusil obnovit proti ústavě z r. 1812 absolutismus, neboť povstání propuklo právě ve vojsku určeného na americká bojiště. Byť rozhodnutí přinesla už bitva u Ayacucha r. 1824 a odmítavý postoj Británie a USA proti zamýšlené francouzsko-španělské intervenci r.1823, španělské kortesy (sněm) uznali nezávislost de iure až r. 1836, kdy zmocnily vládu k vyjednání míru a k uzavření smluv o přátelství.

Následující neklid ve Španělsku znemožnil nějaké vojenské výboje jinde, pouze za určitého uklidnění v 50. a na počátku 60. let za vlády generála Leopolda O’Donnela vedla k podílu na vojenských akcí jiných států jako tažení s Francouzi do Končičiny, intervence do mexické občanské války s Británií a Francií, kterou opustily po zřízení císařství, či samostatné akce v Africe, jenž ovšem vzhledem k britské nótě krom zřízení rybářské osady Santa Cruz de Mar Pequena/Ifni na atlantickém pobřeží Maroka nevedla k územním ziskům či 1.Pacifická válka proti Peru a Chile, která také nevedla k revizi stávajícího stavu. Jediným územním ziskem se stalo „připojení“ území dnešní Dominikánské republiky obavající se hrozby ze sousedního Haiti. Mistní obyvatelé nejdříve požádali r.1858 Španělsko o pomoc, a když se nedostavila vztyčili španělskou vlajku, nicméně toto spojení vydrželo pouhé 4 roky. Tato situace bylo ovšem také podmíněna přiznivou mezinárodní situací, kdy USA pronikající na Kubu byly v občanské válce, ve Francii vládl Napoleon III. mající pro románské národy slabost a rovněž uznaní po r. 1848 od konzervativních velmocí Pruska, Rakouska a Ruska, stejně jako zbohatnutí na Krymské válce.

Nicméně opomenutí zastoupení Kuby v kortesech vedlo souběžně s tzv. Slavnou či Zářijovou revolucí k 1. koloniání válce s kubánskými povstalci v letech 1868-78 během níž bylo ústavou z r.1873 zajištěno zastoupení zbývajících amerických kolonií a postupně bylo rušeno otroctví (od r. 1870-86). Válka bylo ukončena mírem v Zanjónu a zhruba 30 lety míru a prosperity.

Další výboje se soustředily na Afriku, kde krom dřívějších kolonií Bioka a Río Muni získané od Portugalska v 18. století, získala po 1.marocké krizi a následné Berlínské konferenci r.1884 zátoku Rio de Oro, kterou ve 20.století rozšířila na dnešní Západní Saharu, a po 2. marocké krizi r.1912 severní Maroko jako Španělské Maroko. Ovšem 14 let předtím r.1898 ztratilo po krátké Americko-španělské válce zbytek amerických kolonií. Kuba, na které jako 2. válka za nezávislost celý konflikt vznikl, získala svobodu, zatímco USA Pařížským mírem získalo většinu Filipín (zbytek jim o 2 roky později Španělé prodali), Portoriko a Guam. Následujícího roku prodali zbytek Marián, Karolíny a Palau Německu.

Použitá literatura

Jiří CHALUPA, Španělsko - Stručná historie států, Praha 2005

John ILIFFE, Afrika a Afričané- Dějiny kontinentu, Praha 2001

Jan KLÍMA, Zrození latinské Ameriky – Simon Bolívar a jeho doba,      Praha 2007

Josef POLIŠENSKÝ – Ivo BARTEČEK, Dějiny Iberského poloostrova ( do přelomu 19. a 20. století), Olomouc 2002